A nyní podle zprávy švýcarského týdeníku Schweiz am Wochenende je repatriace zlata turecké centrální banky kompletní. Ta z důvodu „napjaté politické situace“ stáhla všechny své zlaté rezervy z USA. Namísto avizovaného přesunu zlata do Istanbulu, jak informoval turecký tisk v dubnu, švýcarské noviny píší, že zhruba 19 tun tureckého zlata je nyní uloženo v Basileji u Banky pro mezinárodní vyrovnání.
Podle nejnovějších údajů Mezinárodního měnového fondu se celkové zásoby zlata v Turecku odhadují na 596 tun, což je v dolarech necelých 23 miliard. „Za posledních dvanáct měsíců se turecké zlaté rezervy zvýšily o 40 procent,“ doplnil server Zero Hedge. To znamená, že Ankara je nyní jedenáctým největším držitelem zlata za desátým Nizozemskem a před Indií.
Repatriace zlata se odehrává v citlivém období pro tureckou měnu. Centrální banka nadále ignoruje výzvy prezidenta Recepa Erdogana a uprostřed dvouciferné inflace celkem pochopitelně odmítá zvýšit úrokové sazby.
Dolar udává tempo
Mezitím Erdogan zaujal tvrdý postoj vůči americké měně, když kritizoval dolarové půjčky a prohlásil, že mezinárodní půjčky by se měly realizovat ve zlatě. „S dolarem je svět vždy pod tlakem směnného kurzu. Měli bychom zachránit státy a národy před tímto tlakem. A zlato nikdy v historii nebylo nástrojem útlaku,“ cituje Zero Hedge tureckého vůdce.
„Jinými slovy, poslední výmluva Erdogana, že za propadem turecké liry stojí fakt, že doma nebylo dostatečné množství fyzického zlata, které by měnu podpořilo, nyní padá. Teď, když Turecko přestěhovalo všechno zlato z New Yorku (i když záhadně skončilo v Basileji), může Erdogan vydat zlatou měnu,“ dodává blogerský server. „Bohužel, všechno nasvědčuje tomu, že zlato bylo repatriováno pouze proto, aby ho bylo možno okamžitě uložit do offshorových sejfů členů vládnoucí oligarchie.“
Repatriační vlna
Turecko je jednou z několika zemí, které přesunuly své zlato z největšího a údajně nejbezpečnějšího zlatého trezoru na světě, který se nachází na adrese Liberty 33 v Manhattanu, známé jako sídlo newyorského Fedu. Repatriační vlna začala v roce 2012, kdy Venezuela oznámila, že stáhne všech svých 160 tun zlata z New Yorku v hodnotě zhruba devět miliard dolarů.
Německá Bundesbank poté požádala o vrácení 300 tun, přičemž to podle Fedu mělo trvat sedm let. Německo dokázalo tento proces dokončit tři roky před plánovaným termínem. Nizozemsko rovněž repatriovalo 122,5 tuny svého zlata.
„Výsledkem je, že podle posledních údajů Fedu se množství fyzického zlata uloženého v newyorských sklepeních v letech 2014 až 2016 snížilo na 5750 tun. Po patnáctiměsíční přestávce byly výběry zlata obnoveny v roce 2018, kdy mezi lednem a březnem opustilo USA 28 tun zlata, které jak se předpokládalo, patřilo převážně Turecku,“ uzavírá Zero Hedge.
Decentralizace
„Centrální banky zahájily repatriace už před několika lety, tedy předtím, než jsme měli brexit, Katalánsko, Trumpa nebo vzrůstající napětí mezi politbyrem v Bruselu a národy východní Evropy,“ upozornil Claudio Grass z poradenské firmy Precious Metal Advisory ve Švýcarsku.
Podle něj je svět stálé méně centralizovaný. „Sledujeme-li tento trend, mělo by docházet k dělení světa na stále menší celky. S geopolitickou roztříštěností dochází i k decentralizaci moci. Ale Fed stále ještě drží řadu rukojmí díky 5750 tunám zlata zahraničních vlastníků,“ dodává Grass.
(rek)
