Zlato je předražený zlozvyk. Zbavit se závislosti na jeho těžbě nikomu neuškodí, tvrdí studie

Zlaté zubní můstky a náhrady, zlaté neorodující mikrosoučástky vodičů v mobilních telefonech – tedy aplikace, kde to zatím bez zlata dost dobře nejde – tvoří jen asi 7 % z objemu každoroční těžby. Ta skutečně nejmasivnější část, 55 % z vytěženého objemu, je vyhrazena pro šperkařství. Zbývajících 38 % připadá na zlato investiční či rezervy státních bank.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Nejprve pár zlatých čísel: za dobu trvání lidské civilizace už bylo nakutáno a narýžováno kolem 208 874 tun zlata. Těžba ale ještě neskončila a dnes dobýváme okolo 3100 tun zlata ročně. Světový žebříček momentálně vede Čína s 332, Rusko z 330 a Austrálie s 315 natěženými tunami zlata. Zhruba 7 % z každoroční světové produkce je pak prokazatelně vytěženo nelegálně, a u 25 % vydobytého zlata je původ a legálnost jeho původu přinejmenším nejistá.

Vyplatí se také zmínit, že těžba zlata patří svými dopady na životní prostředí k těm nejdestruktivnějším extrakcím. Ročně vyprodukuje tolik skleníkových plynů, jako všechny civilní lety v zemích Evropské unie (tedy 0,3 % všech antropogenních emisí), a je odpovědná za 38 % světových emisí toxické rtuti, která devastuje lidské zdraví milionů lidí chronickými otravami.

Za kilogram zlata se „platí“ 265 000 litry spotřebované procesní vody. A nehezkou váhu zlato dodává i to, že nejedna krvavá kapitola lidské historie byla sepsána právě kvůli honbě za ním.

Takže se přirozeně nabízí velmi teoretická otázka, jestli by už nebylo třeba rozumnější na těžbu zlata úplně rezignovat. Co by se tak asi stalo?

Na to svou studií hledá odpověď Stephen Lezak, docent univerzity v Cambridge.

Na co se zlato hodí?

Nejprve si odpovídá na řečnickou otázku, k čemu nám je vlastně zlato dobré. Ve velmi obecné rovině naplňuje funkce suroviny pro průmysl, technologie a medicínu; je současně navýsost ceněným materiálem pro šperkařství a v neposlední řadě je investičním prostředkem, jistinou.

Velké šperkařské firmy se samy zavázaly, že od konce roku 2025 budou přecházet na zlato recyklované. A protože vyjde levněji, přidají se brzy nejspíš i menší subjekty. Recyklace zlata má navíc necelé jedno procento uhlíkové stopy primární těžby.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Derek Gavey / Flickr.com

Jenže pozor: ony zlaté zubních můstky a náhrady, ty zlaté neorodující mikrosoučástky vodičů v mobilních telefonech – tedy aplikace, kde to zatím bez zlata dost dobře nejde – tvoří jen asi 7 % z objemu každoroční těžby.

Ta skutečně nejmasivnější část, 55 % z vytěženého objemu, je vyhrazena pro šperkařství. Jinými slovy, pro parádu. A zbývajících 38 % připadá na zlato investiční či rezervy státních bank. To je to zlato, které ve formě úhledných cihel leží vyrovnáno v přísně střežených trezorech.

Není bez zajímavosti, že segmenty průmyslu, technologie i medicíny jsou schopny už dnes čtvrtinu své poptávky po zlatě pokrýt – a pokrývají – recyklací. Vysoce ceněné zlato je dnes vlastně jedním z nejrecyklovanějších materiálů na světě, a přitom pro jeho návrat do oběhu není třeba žádné toxické rtuti a jen zlomek procesní vody. Recyklace zlata má necelé jedno procento uhlíkové stopy primární těžby.

Svět zítřka bez těžby zlata

Takže co by se tedy stalo, kdyby se zítra zastavila těžba zlata? „V zásadě nic,“ odpovídá svou teoretickou studií Lezak. „Z našeho výzkumu, založeného na modelování hypotetických scénářů, vyplývá, že s využitím současné míry recyklace je možné zachovat plně oběhové hospodaření se zlatem na celém světě.“ Jinými slovy, vystačili bychom se zlatem, které už máme.

Celosvětový pokles těžby zlata od vyšší udržitelnosti až na prostou nulu v objemu těžby by totiž nemusel nutně narušit žádnou ze tří hlavních funkcí zlata. Jak ve šperkařství, technologiích, tak investicích by to šlo i bez něj.

Zlato pro průmyslové využití by podle modelů Lezaka mohlo být zpětně zásobováno recyklací po následující staletí. A zůstalo by ho dost i pro základní použití ve šperkařství.

Hypotetický svět se snižující se nabídkou zlata by pravděpodobně znamenal, že by běžní spotřebitelé za stejný prsten ze čtyřiadvacetikarátového ryzího zlata zaplatili více. „Pravděpodobnější však je, že by se nákupy šperků přesunuly k levnějším a trvanlivějším slitinám zlata, které jsou již nyní docela populární,“ dodává Lezak.

To, že by se zlato stalo vzácnější a dražší, se ovšem u drahého kovu nedá považovat zrovna za zápor. A to má přímý dopad i na investiční sféru. Role, kterou dnes zastává zlato v globální ekonomice, by velmi pravděpodobně fungovala i nadále, bez ohledu na zastavenou těžbu.

K omezení těžby by jako první mělo dojít v dolech, kde se těží pouze zlato. Zlato ale často doprovází těžbu mědi, a ta by se nejspíš těžila dál.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | assistant / Flickr.com

„Stejně jako třeba renesanční umění je zlato cenné právě proto, že je vzácné a nedostatkové,“ říká Lezak. „Ukončení těžby zlata by neznamenalo konec nákupu a prodeje, ani konec poptávky po plnění bankovních trezorů zlatými cihlami. Naopak by se tím zvýšila hodnota stávajících zásob již nastřádaného zlata.“

Zkrátka a dobře, závěrem Lezakovi studie, že svět dosud zlato potřebuje, ale už nepotřebuje jeho těžbu.

Jak ale udělat za těžbou zlata tečku?

Podle Lezaka je, tak jako u každé snahy abstinovat a vyvázat se ze závislosti, nejtěžší začít.

Uzavření zlatých dolů je prvním krokem jen navenek, protože už před tím bude třeba najít alternativu zaměstnání pro 19 milionů horníků, kteří dnes zlato těží. A to asi lehké nebude.

Na straně poptávky se to jeví být o dost snazší, protože proces změny už vlastně započal. Velké šperkařské firmy se samy zavázaly, že od konce roku 2025 budou přecházet na zlato recyklované. A protože vyjde levněji, přidají se brzy nejspíš i menší subjekty. Přechod čistě na recyklované zlato už vyhlásily také některé technologické firmy. Jmenovitě Apple, s plánem od roku 2030.

Jinak by asi k omezení těžby jako první měly přistoupit těžařské společnosti, které by uzavřely doly, kde se těží pouze zlato. Zlato totiž často doprovází těžbu mědi, a ta by se nejspíš těžila dál. Investoři by také měli omezit vklady do podniků zacílených na otevírání nových zlatých dolů.

Centrální banky by pak měly začít pracovat na tom, aby své budoucí investice přesměrovaly buď do jiných stabilních jistin, anebo se zaměřily na získávání výhradně recyklovaného zlata.

Lezak dává ke srovnání příklad s fosilními palivy. „I jejich těžba je škodlivá pro životní prostředí. Ale na rozdíl od zlata fosilní paliva zajišťují teplo a elektřinu pro domácnosti a podniky, pohon vozidel a třeba hnojiva pro zemědělské podniky,“ říká Lezak. „Přechod od těchto zdrojů si žádal desetiletí výzkumu a investic do technologií čisté energie. Zříct se fosilních paliv je nelehké, ale u zlata není třeba hledání náhrad ani navazující výzkum.“

Svět je prý v oblasti udržitelnosti a těžby surovin plný obtížných kompromisů, ale zrovna pro těžbu zlata to prý neplatí. „Stažením tohoto odvětví by se nabízel relativně snadný způsob, jak snížit stopu lidstva na křehké planetě, a nežádalo by si to nic moc jiného, než ho prostě přestat těžit,“ uzavírá Lezak.