„Z dlouhodobého hlediska existují dobré důkazy o tom, že tomu tak bylo. Sedmdesátá léta – doba velkých rozpočtových deficitů, devalvací měn, politiky příjmů a mezd, rostoucích cen ropy a neúnavného růstu nabídky peněz – znovu potvrdila souvislost mezi inflací a cenou zlata,“ říká komentátor společnosti Fidelity International Graham Smith.
Inflace v USA během desetiletí silně vzrostla a zlato dosáhlo v lednu 1980 rekordní ceny kolem 850 amerických dolarů za unci, připomíná. V novější době však podle něj vazba mezi zlatem a inflací oslabila. Částečně kvůli přitažlivosti zlata jako bezpečného útočiště, které jej vystavuje vysoké poptávce, když je výkon ekonomiky slabý a nízká inflace.
„Zlato pro mne není zajištěním proti měnovému nepořádku. Jde o investici do měnové poruchy, kterou tu máme,“ nabídl svůj pohled v nedávném rozhovoru James Grant, renomovaný americký historik a autor publikací o financích.
Důsledek finanční krize
„Stalo se tak v důsledku globální finanční krize v roce 2008, během následující evropské krize státního dluhu a opět v loňském roce, kdy pandemie koronaviru uzavřela ekonomiky,“ vysvětluje Smith.
Tištění peněz centrálními bankami, tedy tzv. kvantitativní uvolňování, které bylo reakcí na finanční krizi, současně podnítilo inflační očekávání, a tedy i poptávku po zlatě.
Inflace však zůstala nízká, protože kvantitativní uvolňování způsobilo, že přebytečné peníze proudily hlavně do aktiv, jako jsou akcie a majetek, spíše než do kapes spotřebitelů. „Svou roli mohly sehrát i dlouhodobé efekty křehké důvěry spotřebitelů a nejistoty zaměstnanců,“ domnívá se Smith.
(luk)
