Pokud je národ tak bohatý, proč Norges Bank nevlastní žádné zlato? Zní pochopitelná otázka. Samozřejmě není úplně pravda, že Norsko žádné zlato nemá, protože si kvůli výstavním účelům nechalo sedm zlatých cihel a také má uloženo 3,5 tuny zlatých mincí, jež byly součástí úniku zlatého pokladu do Anglie v roce 1940.
Toto zlato ale není zahrnuto do mezinárodních rezerv Norges Bank. „Důvodem prodeje zlata je to, že představuje pouze něco málo přes jedno procento mezinárodních rezerv, a tak jen málo přispívá k diverzifikaci rizik spojených s rezervami. Výnosnost zlata je historicky nízká, výnosy z prodeje tak byly investovány,“ uvedla tehdy centrální banka v tiskové zprávě.
Druhou zemí v Evropě bez zlatých rezerv je Chorvatsko. Většiny zlata se zbavilo již v roce 2001. Pokud jde o zbývající státy bývalé Jugoslávie, nejvíc zlata má dnes Srbsko – 19,4 tuny, následuje Makedonie s 6,9 tuny, Slovinsko s 3,2 tuny a Bosna a Hercegovina se třemi tunami.
Po dohodě o rozdělení zlatých aktiv bývalé Jugoslávie, které byly v Bance pro mezinárodní vyrovnání v Basileji, se Chorvatsko v dubnu 2001 stalo vlastníkem 13,12 tuny zlata, v té době za asi 115 milionů dolarů. Chorvatská národní banka (HNB) nejprve zlato jako krátkodobé vklady uložila do komerčních bank. Po několika měsících v září 2001 HNB prodala zlato za cenu 277,78 dolaru za unci (dnes by to bylo 1778 dolarů za unci).
Centrální banka vysvětlila, že toto rozhodnutí bylo učiněno z několika důvodů. Podobně jako Norsko označila cenu zlata za nestabilní, závislou na nepředvídatelném trhu, zatímco jiné vklady mají fixní úrokové sazby a lze předpokládat výdělky.
Druhý důvod byl ryze interní. Podle tamní legislativy potenciální zisk ze zvýšení ceny zlata by šel přímo do kapitálu HNB a nebylo by ho možné uplatnit ve státním rozpočtu, což nebyl případ úrokových výnosů z vkladů, kterým proto dala HNB přednost.
Kromě 13,12 tuny zlata ze Švýcarska dostalo Chorvatsko v letech 2004 a 2005 i zhruba čtvrtinový podíl na jugoslávském zlatě uloženém u francouzské centrální banky a banky Credit Suisse v Curychu. Toto zlato se ze stejných důvodů prodalo v rámci likvidace aktiv bývalé Jugoslávie. Prodej byl dokončen v listopadu 2005 dvěma transakcemi v celkové hodnotě o něco víc než 31 milionů dolarů. Takto získané peníze totiž bylo možné převést na speciální devizový účet státního rozpočtu.
Proč se i ČNB zbavuje zlata?
Historie prodeje 56 tun zlata Českou národní bankou (ČNB) v letech 1997 a 1998 za cenu kolem 300 dolarů za unci je dostatečně známá. Podle oficiálního vyjádření přestalo zlato vyhovovat potřebám ČNB: „Česká koruna procházela v roce 1997 krizovým obdobím a použití devizových rezerv k devizovým intervencím se stalo realitou. Přičemž devizové rezervy nebyly v roce 1997 zdaleka tak vysoké jako dnes. Prodejem zlata ČNB získala vyšší likviditu a vyšší stabilitu výnosů, což jsou prioritní požadavky na devizové rezervy.“
Po opakované mediální kritice, zejména v posledních letech, ČNB své důvody aktualizovala: „Likvidita a stabilita výnosů jsou rozhodující faktory, které nelze pominout při ekonomickém hodnocení prodeje zlata z dnešního pohledu. Zlato rozhodně nepatřilo mezi likvidní aktivum, které by bylo možné použít k okamžitým intervencím. Centrální banka k intervencím využívá zásobu intervenční měny, kterou v té době byla německá marka a americký dolar,“ ospravedlňuje se dnes ČNB.
Výnos z držení zlata podle aktualizované obhajoby ČNB tehdy nehrál primární roli, ani nebyl nijak atraktivní v porovnání s jinými aktivy. Cena zlata klesala, úrokové sazby zlatých depozit byly mnohem nižší než úrokové sazby ostatních aktiv, a tak se investice do zlata jevila jako nevýhodná. O tom, že je zlato především dlouhodobé aktivum, jakoby se naši centrální bankéři ve škole neučili.
Útěchou může být to, že 14 tun zlata, které si ČNB tehdy ponechala, je určeno pro výrobu zlatých mincí „které tradičně vydává pro širokou veřejnost“. Doufejme, že si tyto zlaťáky kupují především Češi, protože alespoň tak by část někdejšího zlatého pokladu mohla zůstat doma.
(rek)
