Koronakrize nám jako lidstvu dala mnoho lekcí. Najednou víme, jak je důležité mít dost zdravotnického materiálu, jak je rozumné vyrábět ho doma a ne někde v Asii apod. Svou lekci dostali i investoři a ekonomové. Mnozí z nich totiž v posledních desetiletích utíkali od zlata s tvrzením, že zlato na rozdíl od dluhopisů či akcií nic nenese a je překonané. Koronavirus ale ukázal, že když jde do úzkých, tak všichni na výnos nebo dividendu kašlou a chtějí jen pocit bezpečí. A ten jim přináší právě zlato. Cena zlata proto s příchodem koronakrize prudce vyskočila. Poptávka po fyzickém zlatě byla dokonce taková, že ji nebylo možné plně uspokojit. V ČR najednou nebylo dost mincí a slitků. To byla chvíle, kdy se mnoho lidí začalo ptát: „A kde je náš zlatý poklad?“
Ano, Československo mělo dost zlata. Část ho pocházela ještě z dob Rakouska-Uherska. 15. září 1938 činily zásoby zlata cca 96,6 tun. Při pohledu na rok 1938 správně tušíte, že více jsme ho už nikdy neměli. Němci nám za války 45,5 tuny vzali.
A kolik myslíte, že máme zlata dnes? Jen 7,8 tuny! Přitom ještě v polovině devadesátých let to bylo kolem 70 tun. Jak je to vůbec možné, že jsme přišli o zlato našich předků? Kdy jsme o něj přišli?
Možná víc pochopíme, když se podíváme na cenu
Počátkem roku 1996 se pohybovala unce zlata kolem 400 dolarů. V následujících letech cena klesala. V létě 1999 už byla u 250 dolarů. Tady přichází obrat a cena zlata začíná prudce růst. V březnu 2008 se prvně dostane nad 1000 dolarů za unci. V srpnu 2011 se už blíží 1900 dolarů. Tady je vrchol. Druhý vrchol přináší až koronavirus, který vystřelil ceny zlata vysoko nad 1700 dolarů.
Jakmile začala v druhé polovině devadesátých let cena zlata klesat, Česká národní banka (ČNB) podobně jako mnohé jiné centrální banky podlehla představě, že zlato, které nic nenese, už nemá v devizových rezervách co dělat a prodala ho. Mnoho horších chvil na prodej zlata nebylo.
Když čtu Výroční zprávu ČNB za rok 1998, nacházím zde o zlatu jen jeden odstavec, jako by nešlo o nic podstatného. Ve zprávě se píše: "V průběhu roku 1998 prodala Česká národní banka 55,78 tun zlata. Tento prodej, který vynesl celkově 16,4 mld. Kč, byl realizován v březnu a září 1998 za světové ceny (tj. 327 USD, resp. 320 USD, za trojskou unci). O prodeji zlata bylo rozhodnuto po zvážení poklesu významu zlata jako rezervního aktiva, dále dlouhodobě klesající ceny zlata a nízkých výnosů z jeho držení." Jinými slovy, ČNB prodala zlato za cenu, která byla zhruba 5,4x nižší, než byla letos v květnu.
I v dalších letech se zlata zbavovala. To už prodávala sice za lepší ceny, ale z dnešního pohledu stále nízké. ČNB na to jako argument omílá stále stejnou mantru. Na svých webových stránkách k tomu píše: „Při hodnocení prodeje zlata v letech 1997-1998 nelze posuzovat pouze ekonomickou stránku porovnáním historické a současné ceny, ale především je nutné posoudit roli zlata ve vztahu k funkcím devizových rezerv a další okolnosti, které vedly k prodeji. Hodnocení musí vycházet také ze zákonem svěřených funkcí ČNB a základních požadavků kladených na devizové rezervy, kterých bylo zlato součástí. Pro ČNB bylo prvořadým cílem zajistit likviditu, použitelnost a stabilitu hodnoty devizových rezerv. Ostatní role, například spekulace na budoucí růst ceny aktiv, v té době nebyly a ani dnes nejsou posláním centrální banky. ČNB v roce 1997 zvažovala, zda držet v devizových rezervách likvidní cenné papíry, které nesou úrok, anebo zlato, které přinese zisk jen v okamžiku, kdy jeho cena poroste, či jiný investiční nástroj vhodný pro skladbu devizových rezerv.“
Je dnešních necelých 8 tun málo, nebo hodně? Vzhledem k velikosti devizových rezerv ČNB to je málo. Stačí se podívat na okolní centrální banky a hned vidím, že všichni kolem nás mají mnohem více zlata než my. Tady najednou mantra ČNB nestačí a kulhá. Jinde mají snad jiné funkce devizových rezerv než u nás? Jinde snad není cílem zajistit likviditu?
Všichni kolem nás mají hodně zlata, jen my se ho zbavili
Podle World Gold Council má Německo 74 % svých rezerv ve zlatě a USA dokonce 78 %. Skoro všichni přitom v posledních letech na rozdíl od ČNB zlato přikupují, což má logiku, protože Evropská centrální banka má už řadu let záporné úrokové sazby a i mnohé výnosy státních dluhopisů mají záporný výnos do splatnosti. Jinými slovy, držet dluhopisy dnes už není zajímavé jako dřív.
Trendem je nakupovat zlato. Rakousko počátkem roku 2000 mělo 20 % rezerv ve zlatě a dnes má ve zlatě už 56 % rezerv. Slovensko mělo 8,9 % rezerv ve zlatě a dnes má 22 %. A ČR? Ta měla počátkem roku 2000 1 % rezerv ve zlatě dnes má jen 0,3 %. Není to trochu moc do očí bijící rozdíl?
V nejistých dobách chtějí všichni zlato. To ukazuje příběh předluženého Řecka. To mělo koncem roku 2009 ve zlatě „jen“ 72 % rezerv. S tím, jak se mnozí báli jeho bankrotu, ale převrstvilo rezervy ve prospěch zlata a ve třetím kvartále 2012 mělo ve zlatě už 83 %.
Je to jen náhoda? Není to tak, že chytří drží tisíciletími ověřený žlutý kov a naivní ovce drží údajně „cenné“ papíry předlužených států? Nezapomínejme, že Itálie jako třetí největší ekonomika eurozóny má mít letos dluh téměř 160 % hrubého domácího produktu. To je splatitelné jen teoreticky.
Koronakrize přinesla zhoršení výhledu úvěrového ratingu i u takových zemí, jako je Francie či Rakousko. Jestli mít v devizových rezervách nyní zlato, nebo italské či francouzské dluhopisy, je pro mě jasná volba ve prospěch zlata. To totiž nikdy nebude bezcenné. Zlatu na rozdíl od Itálie nikdy nebude hrozit bankrot.
Bude ČNB nakupovat za rekordně špatné ceny?
A nyní přichází gól. ČNB nejprve rozprodá naše dědictví za velmi nízkou cenu, aby dnes, když je cena vysoko, oznámila, že zase začne zlato nakupovat. Podle týdeníku Euro bude zlato sice dokupováno jen v malém množství, ale nakupovat se bude. Velmi mi to připomíná výstavbu nové přistávací dráhy na pražské Ruzyni.
Tam byly nejprve prodány státem držené pozemky, aby je obratem stát mnohokrát dráž nakoupil zpět, protože si uvědomil, že bez pozemků dráhu nepostaví. Ta přitom dodnes nestojí a při výhledu poklesu letecké přepravy po koroně už ani nemá smysl.
Nicméně i přes vysoké ceny dává mnohým nákup zlata smysl. Podle World Gold Council poptávaly centrální banky v roce 2010 jen 79 tun zlata, aby v roce 2018 už poptávaly 656 tun. Argument, že zlato nic nenese a dluhopisy něco nesou, byl zajímavý v době, kdy byly úrokové sazby vysoko. V době, kdy jsou v mnoha zemích úrokové sazby záporné, to je přesně obráceně. Na planetě je moc peněz a málo zlata. Centrální banky chtějí přitom tisknout další peníze. Globální dluh dále poroste. Zlato ale nikdo nenatiskne, a proto ho tolik lidí chce.
