Zprávy o tom, že centrální banky nakupují zlato, jsou už roky rutinou. Ovšem většinu nákupů mají na kontě asijské země a Rusko. Pro Čínu, která stále drží největší devizové rezervy, je zlato prostředkem, jak alespoň trochu diverzifikovat svá aktiva. To, co vloží do drahého kovu, nemusí mít v amerických dluhopisech. Ne že by se jich mohla zbavovat ve velkém, ale i signál se v dobách obchodních válek počítá.
Ještě důležitější je zlato pro Rusko, pro které může představovat i jakousi pojistku pro případ zostření západních sankcí. A jako bonus tím obstará potravu pro Kremlem financované propagandistické weby, které o žádném tématu nepíší tak rády jako o konci dominance dolaru. K tomu samozřejmě nákupy zlata Ruskem nijak nepřispějí, na to je jejich objem v porovnání s celkovými rezervami cizích měn a především s objemem mezinárodního obchodu směšně malý.
Je ale fakt, že o zlatu čím dál častěji mluví i západní centrální banky. A nejen mluví. Bundesbanka si například vyjednala návrat části zlata, které měla od let studené války uložené u spojenců. I ve střední Evropě přišlo zlato do módy. Maďaři loni oznámili, že poprvé od roku 1986 nakupovali do rezerv zlato a hned jeho objem v trezorech zvětšili na desetinásobek. Pravda, začínali na zanedbatelných třech tunách. Polsko se do nákupů pustilo razantněji, během letoška již nakoupilo více než 125 tun zlata. To už jsou investice v miliardách dolarů. Celkově tak má v rezervách téměř 230 tun zlata. A to ještě chce podíl zlata zdvojnásobit.
Z České národní banky nic podobného neuslyšíme. Podíl zlata v jejích obřích rezervách se počítá v desetinkách procenta (aktuálně je to zhruba 2,5 promile) a stále klesá. Když už se některý centrální bankéř o drahém kovu zmíní, tak jen v souvislosti s pamětními mincemi. ČNB opakuje, že zlato již několik desítek let nehraje v měnové politice roli. Ovšem v regionu je s jeho odmítáním čím dál osamělejší.
