Rozhovor TÝDNE
Jiří Kajínek: Kam jsem schoval zlato? Neřeknu! Makat nemusím

Je sebestředný, hodně mluví a často a rád se chválí. Možná i díky tomu se stal prezidentem omilostněný vězeň Jiří Kajínek trochu bizarní celebritou. Ostatně i v hospodě, kde jsme ho zpovídali pro nové vydání časopisu TÝDEN, rozrušil servírku natolik, že se jí třásly ruce a nakonec se musela se svým idolem vyfotografovat. Na schůzku přijel nejnovějším mercedesem za tři a půl milionu a nijak se netajil tím, že je rentiér, který už nemusí sáhnout na práci.

Internetová encyklopedie vás představuje jako recidivistu a celebritu. Nezní vám to divně?

Je to samozřejmě absurdní. V životě se prostě může stát úplně cokoli. Být celebritou rozhodně nebyl můj cíl, je to jakýsi druhotný produkt. Z Mírova jsem utíkal proto, abych docílil obnovy řízení, ne abych se stal slavným. Paradoxně mně ale ke slávě pomáhají i novináři, kteří mě nemají rádi, moralizují, kritizují má veřejná vystoupení a píší o mně, proč dělám to či ono, podle nich bych měl být zalezlý někde v díře - jenže každým článkem dělají maximum pro to, abych byl ještě známější.

Někteří vás považují málem za Robina Hooda. Připustíme-li, že nejste vrah, přece jen jste lidem léta vykrádal byty...

Tisíckrát jsem se omluvil za éru, kdy jsem to dělal. Vím, že se to nemá, a vždycky to na besedách říkám. Byl bych ale pokrytec, kdybych tvrdil, že mě to nebavilo. Mě to bavilo, proto jsem to dělal. Setkávám se se třemi skupinami lidí. Jedni říkají, že podle toho, co si o mém případu nastudovali, jsem byl odsouzen nespravedlivě. Druhá skupina tvrdí: "My před vámi smekáme, když víme, co všechno jste musel udělat, abyste utekl z Mírova." A pak je tu další skupina, která říká: "Podle nás jste nikoho nezabil, a jestli jste zabil, tak takové lidi, kteří si to zasloužili."

A pak je tady i skupina lidí, která je přesvědčena, že jste vrah. Vážně jste se s nikým takovým nesetkal?

S lidmi, kteří si mysli cokoli negativního, jsem se nesetkal. Za rok a půl jsem nepotkal nikoho, kdo by mi do očí řekl něco odsuzujícího. S lidmi mám samé pozitivní zkušenosti. Anonymní výkřiky na sociálních sítích existují, ale toho si normální člověk nevšímá.

O čem s lidmi na besedách mluvíte?

Téma není dané. Vždycky řeknu, ať se mě zeptají, na co chtějí, a já jím odpovím, na co budu chtít já. Nedávno jsem byl na besedě a tam se mě ptali: "Pane Kajínku, vy si opravdu nepamatujete, kde máte to zlato schované?" Já jsem se smál a říkal jsem: "Opravdu si to nepamatuji." A oni: "Kdybyste nám řekl alespoň nějaký okruh, my bychom vám pomohli hledat."

Jaké zlato? Máte někde zakopán zlatý poklad?

To jsou věci, o kterých se nemluví. Není doba, proč bych to říkal.

Takže jste si někam ukrýval nakradené věci?

Nastíním vám reálnou situaci. Když jsem nezákonně začal vydělávat hodně peněz, což bylo skoro před čtyřiceti lety, měl jsem už od osmnácti vždycky nějaká auta. Ve dvaceti jsem měl bavoráka, ty jezdily v Praze tři. Začal jsem vydělávat tolik peněz, že jsem je ani nemohl utratit. Moje zásada byla - utratit polovinu toho, co vydělám. Polovinu jsem si schoval. Prostě jsem si to dával na nějakou hromadu. A pak už jsem vydělával tolik peněz, že už jsem nestihl utratit ani tu polovinu. Navíc jsem abstinent, nekuřák, nikdy jsem nebral žádné drogy... Peníze jsem si užíval, ale nesmyslně jsem je nerozhazoval.