Zkušení zlatokopové, ale i naprostí amatéři, kteří si vybavení pro svůj Klondike narychlo nakupovali podle návodů na internetu, televizní štáby a reportéři webových i tištěných médií okamžitě vyrazili na dějiště takřka zázračné události.
„Ještě jsme na místo činu ani nedojeli, a už mi na Twitter od kolegů z televize ORF přišlo ironické blahopřání, že jsme se, stejně jako oni, stali oběťmi fámy neboli fake-news,“ svěřil se Günther Friedrichs, reportér listu Der Standard.
Nebyla to ani v nejmenším náhoda, že v hlavní roli rozruchu kolem smyšleného nálezu nejdražšího kovu vystupuje Rauris.
Právě toto městečko a přilehlá údolí ve středověku proslavily vydatné zlaté žíly, přičemž na vrcholu slávy našlo v oficiálních i ilegálních dolech obživu přes tři tisíce horníků.
Salcbursko zbohatlo
„Před objevením Nového světa pocházela celá desetina celosvětově vykutaného zlata právě z Raurisu a přilehlých oblastí,“ ujišťuje Helmuth Weichselbraun, který je spolu s Georgem Luxem spoluautorem publikace o historii i současnosti dobývání zlata v Rakousku.
„Jen v letech 1450 až 1570 vydaly místní hory 830 kilogramů čistého zlata. „Také díky nim salcburské arcibiskupství, do jehož správy zlatonosné území spadalo, mimořádně zbohatlo,“ dodává Weichselbraun.
Je ještě k mání sto tun zlata?
Nejpozději v 19. století se však dolování přestalo vyplácet. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 se sice objevilo několik pokusů vzkřísit „zlaté“ časy, skončily však v roce 1940. Až v osmdesátých letech minulého století zvažovala jedna americká firma investice do návratu těžby. Protože však vyhlédnutý claim ležel v srdci národního parku Vysoké Taury a musely by se přemístit tuny horniny, Američané nakonec od úřadů nedostali povolení.
V roce 2011 provedla britská firma zkušební vrty. Nezbytné investice pro těžbu by však činily 40 až 50 milionů eur (miliarda až 1, 287 mld korun), a záměr tak v roce 2015 odpískaly. „Geologové odhadují, že rakouské hory skrývají až sto tun zlata. A tak nepochybně není všem fámám konec,“ uzavírá Weichselbraun.
(plk)
