MÝTY
Jeden z nich tvrdí, že Martin Bormann, Hitlerův osobní tajemník a jeho pravá ruka, nařídil, aby se v posledních týdnech války ukrylo vše v Rakousku. Na dně Toplitzského jezera jihovýchodně od Salcburku tak měl spočinout obsah tří nákladních aut, která vezla zlato z úřadu Ernsta Kaltenbrunnera, šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, 22 beden se zlatem a cennostmi od Adolfa Eichmanna, strůjce holokaustu, a 20 beden zlata generálmajora Karla Fabiunkeho z říšské válečné pokladny.
Také ve druhé legendě vystupuje v hlavní roli Hitlerův oblíbenec, chladnokrevný a ctižádostivý Otto Skorzeny. V čele komanda dvaceti výsadkářů při krajně riskantní operaci osvobodil v září 1943 zajatého italského duceho Benita Mussoliniho. Fáma praví, že asi 500 vojáků Skorzenyho jednotky mezi 20. dubnem a 18. květnem roku 1945 dostalo na starost záchranu říšských cenností a Mussoliniho pokladu se 120 tunami zlata. Speciální vlak na trase Berlín-Vídeň-Berchtesgaden i a autokolony dopravily bedny a jutové pytle pod ledovec Dachstein. Poslední slovo údajně připadlo elitní průzkumné četě horských myslivců, která ho ukryla.
V Toplitzském jezeře hledaly poklad po roce 1945 týmy potápěčů, profesionálních i amatérských historiků, odborníků na druhou světovou válku, dobrodruhů či zpravodajské služby. Vody vydaly desítky beden s dokumenty a padělanými penězi. Poslední velké pátrání zažilo jezero v roce 2000. Bylo jako všechna předchozí bezvýsledné.
O mnoho lépe nepochodili ani Andreas Richter a Piotr Koper, kteří pásli v podzemních chodbách u Walbrzychu po 150 metrů dlouhém nacistickém obrněném vlaku s 300 kilogramy zlata, neupřesněným množstvím šperků a uměleckých předmětů uloupených ve východní Evropě. I německo-polská dvojice vyšla z pátrání z prázdnýma rukama.
Podle televize RBB zvažuje Andreas Richter, spoluvlastník licence k terénnímu průzkumu, že se do Polska vrátí. Proslýchá se, že si už dokonce sehnal bohatého německého sponzora.
FAKTA
Osmého května 1945 veškeré německé jednotky bezpodmínečně kapitulovaly. Až do posledních měsíců Říšská banka v Berlíně zlato nakradené po Evropě prodávala – především Švýcarské Národní bance.
Na jaře 1945 se 3. americká armáda pod velením generála George Pattona dostala k většině zlata z Říšské banky. Zhruba sto tun našla ve vytěžených štolách draselného dolu v durynském Merkeru, v několika podstatně menších skrýších v Bavorsku a v některých pobočkách Říšské banky.
Šest tun zlata uložených na zámku Fuschl v Rakousku ukryli na sklonku války v Bad Gasteinu a Hintersee, kde je poté, až utichly boje, objevily americké jednotky. Část ukradeného zlata měly převést německé ponorky do Argentiny, ovšem důkazy pro tento dohad chybí.
Přibližně dvě třetiny nacisty uloupených zlatých cihel, prutů a mincí, odhadem 337 tun, se do roku 1996 prostřednictvím komise Tripartite Gold Comission (TGC) vrátily do zemí původu. TGC založily v roce 1946 v Bruselu tři spojenecké země – USA, Británie a Francie.
(vpl)
